Přežívám v Brně již několik let. Trpím zde místní pivní nevkus, kterak se snažím přinést nošovickou osvětu mezi bandu chmelových nevzdělanců, pro které je místní patok božskou manou za pár kačáků. Dnes je třiadvacátý den v měsíci červnu, tedy zhruba třetí měsíc po konci sezóny a já mám neutuchající touhu všem sdělit, co po konci sezóny dělám, co kůřím a co piju.
Skončila sezóna a já láteřil, že mi chybí play off, kde bychom jednoznačně vyhráli a já si zkusil nechal narůst vousy, které budou mým dětským tvářím nejspíše navždy neznámé. To druhé nepostupové místo v soutěži nám s kolegou Hrdličkou nedává do teď spát, stejně jako levná plzeň s kvalitním výčepem. Nicméně jsme i tak zahojili rány po sezoně několika sedánky, kdy jsme na výše uvedeným nadávali, jako důchodci nad nízkými příspěvky od státu, střední vrstva nad vysokými částkami mizejíc z mezd a studenti nad procenty slev za jízdné, kterých se již nedočkají.
Jak už bývá rychlý spin zdánlivě nepohyblivého soupeře, tak i já se bryskně vrátím zpět k podstatě tohoto článku. První týdny jsem děkoval bohu za to, že je konec toho martýria, kdy jsem musel v neděli ráno vstávat a jezdit do míst, kde i lišky řekly, že dobrou noc prostě nedají, a já je musel podplácet příslibem, že jej chvíli nebudou muset navštívit. Stejně jako mysl, i tělo bylo spokojeno, a to zejména při pondělních ránech, kdy obvykle není schopno vykonávat rozumnou chůzi nebo zdvihnout levou ruku výše, než je úroveň klávesnice.
Následující dny a také týdny mě neskutečně bavily, svět měl barvu chmelového moku, zářil jsem jako nový dres, který dostanete k narozeninám, jelikož si stejně nic jiného nepřejete. Změna přišla v situaci, kdy jsem nechtěně zakopl o ty pocity, kdy po letech trefím životní míček, kdy mi někdo řekne, že je ta hra nechutná anebo, že bych měl zhubnout. V té chvíli jsem se přistihl, jak v ulicích Brna opět po letech švihám levou rukou ať už forehandově či backhandově a kolemjdoucí na mě zírají, kterak je nutno zavolat nikoliv záchranku, ale psychiatrickou léčebnu vedenou docentem Chocholouškem. Naštěstí jsem přítomné uchlácholil, že se tento jev stává maximálně třikrát za deset let, a já se opět napil z číše stolnětenisového života.
Nyní již mé neočekávané pohyby každý v Brně zná. Patřím mezi ta individua, co rapují za kousek trávy, anebo ty, kteří Vám bez jakékoliv otázky nutně musí sdělit, že se konec světa blíží. Aby taky ne, když se zrovna nehraje pinec. Já ovšem žádám pouze nehezké počasí, studenou sprchu v herně se špatným osvětlením, jednociferný počet diváků, kluzkou podlahu a hlavně férovost, která mi chybí všude. Doufám, že to tak má více z nás.
Věřím, že toto hluché mezidobí, kdy si většina z nás naivně slibuje, že bude poctivě trénovat a fyzicky se připravovat, všichni zvládneme a na začátku října se svorně potkáme za stolem, kde mě najdete zase spokojeného.