V poslední době často slýchávám apely, abych opět přispěl do nečtené sekce stránek orelského stolního tenisu. Byl bych rád, aby náměty na zábavné glosy starého leváka bez poctivého backhandu přicházely ve frekvenci podobné, jako jsou okresní zápasy, nicméně bohužel tomu tak není. I tak mi tato skutečnost občas vrtala hlavou, a tak jsem po návštěvě jedné z posledních Brněnských hospod, kde ještě čepují nošovickou desítku, dostal chuť zplodit další z mých článků, které baví cirka stejný počet lidí, jako je počet promile hráče, který odjíždí ze zápasu v jakékoliv herně, kde je součástí místní pohostinství. Tento článek bude pojednávat o tom, že stolní tenis mě (a možná nejen mě) ovlivňuje daleko víc, než jen zabitou sobotou či nedělí v obci, o které ani ti nejlepší kartografové dosud neslyšeli.
Týden každého člověka začíná absolutní rutinou, někdo si dá pondělního vyprošťováka, někdo se těší do práce, a já jdu mrknout na výsledky z víkendu. Většinou v práci již po několika minutách prskám relativně kvalitní kafe na svou obrazovku, kterak jsem zjistil, že může hráč s parametry hráče okresního, porazit hráče krajského. Většinou jsem terčem nechápavých výrazů svých kolegů, nicméně nakonec jsem podpořen chápavými zprávami z poprskaných monitorů mých spoluhráčů. Krev se v žilách pění a já se většinou uklidním faktem, že můj tým naštěstí stále přežívá na příčkách, které mi prozatím nepřinesou návštěvu lékárny, kde vyzvednu lexaurin na předpis.
Dny naštěstí dále plynou a já zhruba kolem středy cítím, že je nutno zjistit stav mých spoluhráčů po víkendu, zejména ohledně jejich připravenosti do následujících zápasů. Většinou se mi dostane odpovědí, které by ze sebe vypustil Rocky Balboa po nekonečné bitvě s Ivanem Dragem, nicméně nakonec všechny přesvědčím, že jsou jako kus železa a neznají bolest. Sám samozřejmě v tyto dny chodím po ránu jako důchodce bez kosmodisku a hledám voltaren emulgel.
V nekonečné tužbě za koncem pracovního týdne už vidím čtvrtek, kdy nabídnu ve své práci službu z domu, přičemž vyrážím vstříc svému rodnému městu. Při příchodu na Orlovnu si ihned připadám jako v bitvě u Verdunu, vyslechnu počty zraněných, nemocných či jiných iracionálních situací, které vás nutí následující kolo nehrát, tedy vlastně nejít na steč. Občas je až s podivem, jaké výmluvy si kdo přinese, nicméně výmluva, která nesla důvod měsíčního výročí s přítelkyní, mi doteď připomíná, že kde je vůle, tam je i cesta. Při rozpinku se spoluhráči zjistím, jakou výši čítá elo soupeřů v dalším zápase. „Ach Elo, Elo, proč jsi Elo?“ říkám si a sám sebe uvádím do rozpaků, s kým zase díky této statistice o víkendu prohraju. Upřímně znám ve svém okolí hráče, kteří by prohráli i s lenochodem, kdyby jim bylo řečeno, že má vyšší Elo než oni. O Elu bych ovšem mohl napsat delší článek, než je cesta do Horní Bečvy z Ostrožské, tudíž k tomu až někdy příště.
V pátek již očekávám několik zpráv z prognostického ústavu Orel Zlín, který již jistě dokáže predikovat výsledky, a já raději přemýšlím, jak napsat čtyřhry v zápase. Přečtu si, jak se spoluhráčům nechce, sedí v hospodě a: „ono to vlastně nepůjde a nemá cenu“, nicméně i tak nastane sobota, kdy se potkáme a silou vůle zkoušíme urvat vítězství, které nám nakonec nabídne pocit štěstí, za kterým nejspíš všichni jdeme.
Většinou hrajeme i následující den, což je bohužel daň krajských a vyšších soutěží, nicméně i tak se odpoledne zjevím zpět v Brně a pomalu a jistě začínám přemýšlet nad dalšími zápasy. Abych tento krátký článek uzavřel, tak i když mě pinec stojí čas, úsilí a sáhodlouhé polemiky se ženou, proč se tak vytáčím, tak to za to stojí. Doufám, že to má každý hráč podobně.
