Vždycky říkám, že jsem jen ten pohodový borec, co si chce odehrát svoje údery v kraji, rozumovat u počítadla a pak si zajít na pivko a tataráček. Roky na to svými výkony důrazně poukazuji, tréninky neaplikuji, opak vylučuji. Hraju v oddíle, který je co do počtu kvalitních hráčů nadprůměrný, nicméně i tak mě potkala zkušenost zakopnout o účast v třetiligových utkáních. Moje následující zkušenost poukazuje na to, že jsou tu týmy, které vysoké soutěže milují a trénují, ty, co mají natrénováno, a pro ty ostatní tu není MasterCard, ale Orel Zlín.
Toho týdne jsem byl již z jeho počátku poněkud neklidný. Čítajíc konverzace veškerých týmů našeho oddílu jsem postupně zjišťoval, že seskládat týmy na víkend všechny kompletní bude stejně složité, jako dojet střízlivý na nedělní utkání po sobotní výhře. Čas plynul, stejně jako víkend s kamarády, který vygumuje z kalendáře sobotu a najednou je tu opět neděle, aniž by si ji kdokoliv z účastníků přál. Analyzoval jsem si nominace na víkend a zírajíc na mé jméno v kolonce A týmu jsem polknul stejně jako když si dáme zelenou po sedmém pivu. Proč, Irenko, řekni mně proč? Klasická hláška mi projela hlavou a hned jsem byl zapleten do spirály hráčů A týmu, kteří se již těšili na výjezd směřujíce do míst, které patří do Moravskoslezského kraje.
Spořádaně jsem tedy nakráčel v sobotu na sraz, kde mi bylo sděleno, že po cestě bereme naši jedničku týmu, která prý v hloubi duši patří na druhý konec republiky do kraje ústeckého, v té hlubší mezi relativně dobré hráče, a v té nejhlubší mezi rappery, kteří obdivují Leoše Mareše. V situaci, kdy jsme minuli odbočku, kde naši jedničku nalezneme, započalo hlasování ostatních členů vozidla, zda se vůbec budeme vracet. Po tomto aktu, kdy se shodlo plénum, nikoliv však jednohlasně, bylo rozhodnuto, že se náš výlet na sever prodlouží a vrátíme se. Již v tomto okamžiku jsem pojal pocit, že cílem tohoto výletu není úplně dovézt zpět do mého rodného města dvě výhry.
Při příjezdu do Orlové jsem si v duchu říkal, že by tu opravdu chtěl žít každý, teda kromě mě. Již z počátku bylo jasné, že se nenacházím v krajské soutěži, a to nejen v návaznosti na kvalitu soupeřů, ale i na to, že mi nikdo ze soupeřů nenabídl tekuté štěstí v malých skleničkách jako u nás. Zápas probíhal v rychlém spádu, kterak jsem měl zhruba jeden dobrý úder za set, jež byl odměněn nevýrazným returnem ze strany soupeře vypadajíc znuděněji víc jako hospodský při návštěvě partičky zarytých abstinentů. Mí kolegové na tom byli dosti podobně, tudíž výprask 8:0 byl zcela vypovídající a mě pouze zajímalo, jestli ve sprchách poteče teplá voda.
Rychlostí vyšší, než spin extraligového hráče jsme se přesunuli do další destinace, nesoucí jméno Havířov. Ubytováni jsme byli přímo na hale stolního tenisu, na kterou jsem hleděl jak Bulhar do mlátičky. Není třeba ji popisovat, každému přeju, nechť si tam jednou zahraje. Další události byly slučitelné s tím, co asi každý spořádaný tým před zápasem dělá: krátká večere a příprava na nedělní utkání. Po osmém Radegastu a jednom rumu v místní nálevně, kde bylo jídlo cizím pojmem, jsem naznal, že je v té lize opravdu dobře a začíná se rovnat kraji. Nedělní ráno mě ovšem vyvedlo z těchto bludů.
Havířov nastoupil v zápase pouze ve třech hráčích, což jsme si z naší kocovinové interpretace vyložili asi tak, že i to na nás makaky bude stačit. No zejména na toho nejslabšího makaka z kraje to stačilo. Asi u pátého míčku prvního setu mi dojela hladinka ze soboty a vzal jsem si nejrychleji time out, který kdo snad kdy vzal. Omlouvajíc tento fakt nevolností jsem spěchal do tašky nejmenovaného spoluhráče Martina Hrdličky, která skýtala chmelové uspokojení v plechu. V té době jsem musel spolknout hořkou ostudu, že jsem ochoten vypít něco tak špatného jako jsou Krušovice, ale bohužel zde šlo o život. Zápas pokračoval a já se postupně dostával mezi živé. Konečný stav 7:7 byl nakonec pro všechny účastníky tohoto utkání relativně přijatelný, vzhledem k tomu, že čtverka hostů ani neviděla na metr. Hosté byli i tak z kvality naší hry lehce překvapení, neboť jsme byli ve sprše terčem dotazu, zda jsme si tuto soutěž opravdu sami vybojovali nebo pouze koupili, což by asi vše vyjasnilo. Z naší strany bylo složité vysvětlovat, že tohle je pouze torzo tří třesoucích se trosek po sobotě, které zrovna mohly hrát, a jednom nakopnutém zbytkáči, který jel pouze na výlet po krásách či nekrásách Moravskoslezského kraje. Cestou domů již vládlo v autě pouze ticho, mír a klid. Spokojeni náhodnou remízou jsme uháněli zpět do mého hometown.
Zrovna mi nesou další pivo, takže bych chtěl tento zážitek nějak zakončit a neházet tu jen po brněnsky řečeno – nějaký žgryndy. Třetí liga už patří mezi ty lepší soutěže, kde nemá nějaký jemnostpán z kraje s nápisem Nošovice 10° na pupku žádnou šanci. Stejně tak na to budu pamatovat a možná i začnu trénovat, nechť se třeba jednou opak stane pravdou.