Získal zlatou medaili na okresních přeborech ve dvouhře i ve čtyřhře s Mirou Svobodou. Pavel Vítek zaslouženě ovládl celý turnaj. Nejen o něm, ale také o průběhu letošní sezony se pěkně rozpovídal. Zde přinášíme rozhovor s odchovancem Orla Zlín.
Pavle, na uplynulém okresním přeboru jsi triumfoval jak ve dvouhrách, tak ve čtyřhrách s parťákem Mirou Svobodou. Kterého úspěchu si považuješ více?
Jednoznačně soutěž čtyřher, protože to bylo vydřené, a přesto nakonec zasloužené vítězství a navíc jsem snad parťákovi přinesl i trochu radosti v novém roce. S Mirou jsme hráli poprvé, takže první 2 zápasy jsme si museli spoustu věcí ujasňovat, ale nakonec si to sedlo. Největší skalp jsme měli již ve čtvrtfinále, kdy nás prověřilo duo Konečný – Holík a musím objektivně říct, že jsem nás nepasoval do role favoritů, ale o to víc si pak člověk toho vítězství váží. Nejtěžší pak bylo pochopitelně zvládnout fyzicky i psychicky finále, zvlášť za stavu 0-1 na sety, ale dá se říct, že jsem celou dobu věděl, jak to dopadne, protože výkon mého spoluhráče, který dodržel všechny taktické pokyny a velmi málo chyboval, byl natolik konzistentní, že jsem nebyl pod tlakem při tvoření hry a bylo jen otázkou času, kdy se mi podaří zlomit odpor soupeřů.
Vůbec to byl povedený turnaj ze strany zlínského Orla. Vlasťa Svoboda získal bronz ve dvouhrách a ve čtyřhrách s Davidem Šaurem. Dá se tedy říct, že z tohoto pohledu nebylo na turnaji lepšího oddílu. Souhlasíš?
Náš oddíl byl skutečně nejvíc vidět. Již jen z jednoduchého pohledu na 8 pohárových příček, ze kterých jsme brali 4, včetně obou zlatých. Skutečně všichni hráči reprezentovali náš oddíl znamenitě. Nicméně nejde pouze o medaile – všichni naši hráči postoupili ze svých skupin do pavouka, což je minimálně u Dominika Karbuse a Borise Kristýnka krásný úspěch, a to ještě Boris prohrál 3-2 v bitvě s pozdějším semifinalistou Raškou. Kromě toho David Šaur vypadl se mnou poté, co již překonal krizi z počátku turnaje, kdy se dostal do vyřazovací části doslova o prsa a nabral druhý dech. Je otázkou kam až mohl dojít mít jiný los. Alespoň se „zahojil“ ve čtyřhře, když s Vlasťou vyřadili dva velmi dobré debly Gazdoš – Vyoral a Trčka – Fojtík, přičemž minimálně prvně jmenovaní mohli reálně vyhrát celý turnaj. Navíc předvedená hra byla ze strany našich hráčů perfektní a výměny byly i zásluhou soupeřů hezčí, než co jsme předváděli my s Mirkem.
Turnajem jsi prošel s velkým přehledem. Dovedeš přesto říct, který zápas byl pro tebe nejtěžší?
Pravda, za celý den se mi nestalo, že bych měl nějaké vážnější problémy, ale respekt jsem měl. Narazil jsem například na Holíka, který hraje stylově hezký a fyzicky náročný ping-pong, nicméně tam rozhodlo, že mu chybí zkušenosti z vyšších soutěží. Ty má naopak David Konečný, kterého jsem potkal ve finále, nicméně s ním se známe a ping-pong je také souboj jednotlivých stylů a musím říct, že jeho hra mi prostě vyhovuje a od začátku jsem věděl, co přesně musím hrát, a bylo to jen o tom, zda se mi to podaří i tentokráte a naštěstí vše klapalo. Před Davidem nicméně smekám, jeho hra získala za poslední roky řád a zlepšil se, určitě to nebylo tak, že bych si mohl dovolit vypustit byť jediný balón. Oba tyto zápasy jsem tedy sice vyhrál 3-0, ale od stolu se mi šlo daleko lépe, než ke stolu.
V letošní sezoně působíš jak v 1. okresu, tak v divizi. Jak těžké je přepínat mezi těmito dvěma soutěžemi?
Jsou to dva jiné úplně jiné světy. Rozdíl mezi těmi soutěžemi je několik tříd a to se projevit zkrátka musí. Je faktem, že zatímco v okresních třídách hraji spíš na jistotu a vím, co si můžu dovolit, přičemž se stejnou hrou bych v divizi jen sbíral míčky a musím hrát na riziko, do každého míčku dat vše. Těžké je tak především přepínat v rámci jednoho dne, kdy hrajeme třeba 3 hodiny zápas a mě stačí ťukat na půl plynu a hned poté se ještě nahecovat k maximálnímu výkonu, který stejně mnohdy nestačí. Také to znamená hrát často 3 zápasy za víkend, což je hodně náročné již samo o sobě, a tak je třeba mít v hlavě nějaký motor, nějakou motivaci se do toho dokopat. Naštěstí se mi to daří díky skvělé partě, kterou na Orlu máme. V áčku to prostě nechci kamarádům kazit, a když už, tak ať je aspoň vidět, že jsem bojoval na hranici možností, a naopak za béčko hraji rád kvůli klukům, kterým můžu něco málo předat a věřím, že je to se mnou i baví. Navíc jsem už pár dobrých týmů obrali o body, takže spokojenost.
V divizi jste po první půli čtvrtí se zrátou pouhého bodu na třetí Dolní Němčí. Nepovažuješ to za malý zázrak vzhledem k tomu, jaké problémy s hráči muselo áčko před sezonou řešit?
Možná to bude znít divně, ale vůbec ne. Kvalita našeho tria Polák-Závada-Krejčiřík je taková, že skutečně lze vyhrávat i ve třech a navíc je na všechny o to větší tlak, takže i když si to možná někteří nechtějí připustit, tak hrají lépe, než kdyby se mohli spolehnout na dalšího vzadu. Teď prostě pro některé porážky není omluva, a tak radši neprohrávají. Když si promítnu sestavy jednotlivých týmů, tak myslím, že 4. místo přesně odpovídá současným možnostem. Uvidíme samozřejmě, co bude další půlku a ještě zvědavější jsem na příští sezónu, nicméně k současné pozici není co dodat.
Ze strany kapitána Krejčiříka a ostatních týmových kolegů jdou na tvou hru dobré reference, oproti loňsku je to jiná káva. V čem tkví tahle pozitivní změna?
Osobně bych se nijak nechválil, spíš bych to utnul tím, že to je lepší než loni. Minulou sezónu jsem byl prakticky bez tréninku, zápasů jsem stihl necelou polovinu a povinností bylo opravdu hodně, takže jsem během volna chtěl mít skutečně volno a ne se ještě likvidovat i fyzicky. Letos jsem přehodil myšlení a znovu jsem si uvědomil, že právě stolní tenis je nejlepší formou odpočinku, kdy si člověk vyčistí hlavu a vzpomněl jsem si na to, že se líp usíná se zničeným tělem, než když v hlavě lítají myšlenky na všechny ty věci kolem. Zkrátka mi ping-pong už zase pomáhá, a proto se pouze postupně vracím na nějakou tu úroveň, jakou jsem měl třeba před dvěma, třemi lety, kdy jsem hrál určitě líp než letos. Samozřejmě znám svůj strop, přes který se nedostanu, nicméně ještě to může být stále o chlup lepší