Již několikátý týden nevím, jaký je to pocit poslat soupeře po lajně. Začínám chodit po bytě a švihat levačkou, jen tak ze zvyku, abych se ujistil, že má můj spin pořád kvalitní rotaci. Minulý týden jsem při kostění kuřecího masa použil asi všechny ze svých servisů, a při pokusu o vrchní rotaci, jsem málem přišel o část masa svého.
Celou sezónu jsem odehrál tak nějak z povinnosti, ale teď si říkám, že bych klidně radši prohrál 8:10 s nějakým rádoby mužstvem, než abych musel svoji raketu uklidňovat, že si snad ještě někdy zahraje bez roušky, a tím nemyslím podvod. Vážně mě tohle všechno sere stejně, jako když víš, že další ráno musíš jet do Vidčí nebo prohraješ v pátém setu, v situaci, kdy jsi nečekaně celý zápas lepší.
Ale abych to celé nějak shrnul, tak tohle všechno začíná v půlce února tohoto roku, kdy se s Pepim modlíme v hospodě na zimáku ve Zlíně, aby už byl konec sezóny, protože naše forma je na stejné úrovni, jako kvalita hudby na stanici Šlágr TV – starším lidem bez zraku a sluchu se líbí a zbytku je z toho na blití. Sami totiž víme, že naše kvarteto pseudomladých orelských rádoby patriotů na tuhle soutěž nikdy nemělo a nemá. Jediným vítězstvím je Napajedelský odchovanec Herr Komandant, alias Komi, alias pan Krejčiřík. Tenhle borec je jako vítězná zbraň ve válce, rozhodující aspekt ve vytvoření nového života či prostě vegetariánská pomoc neschopným darmošlapům na pokraji pádu ze soutěže. Bez něj bychom nepoznali vítězství, ale také nadávky, proč vůbec tenhle chlapík hraje zmíněnou soutěž. Takže jsme vlastně tuhle setsakramentsky dlouhou sezónu se štěstím zvládli udržet. Nicméně jsem celou nebyl spokojený, spíš jsem chtěl skončit, respektive si dát velmi dlouhou pauzu. Pinec mě v té době nebavil, tréninky jsem nadobro opustil a zápasy jsem chodil hrávat víceméně jen do počtu. Každopádně jsem pořád jakožto kapitán přinesl nějaký ten bodík a vyhecoval tým. Ke konci sezóny jsem byl rozhodnutý, že nejspíše přijde avizovaná pauza a s tím by nehnulo nic.
Dostávám se tedy k dnešnímu dni, je tady třiadvacátý duben roku 2020. Před zhruba dvěma měsíci by mi tenhle sport nechyběl, protože jsem z něj byl unaven, ale nyní bych dal cokoliv za krásnou prohru v Hluku se zkušenými matadory, Kroměřížskou skoro divizní hru, ohromně čistou hru z Drslavic, urputný zápas ze strany Rožnova, pochybné herní podmínky v Kostelci, krásně malou hernu v Bojkovicích, neukázněný soubor hráčů z Vidčí, neuvěřitelně velkou hernu v Újezdě, pohodáře z Dolního Němčí anebo férové výkony ze strany Morkovic.
