Archiv rubriky: Blogy

Erikovy pivní pohledy: Jak se udržet v kraji

Po delší odmlce se vracím a posílám svým spíše nečtenářům další rádoby vtipné dílo. Kdysi jsem býval dobrým hráčem okresu, ale dopustil jsem se toho nejhoršího zločinu, který okresní hráč může udělat – postoupil jsem do kraje. Tento článek je vlastně recept na krajskou soutěž a zároveň zhodnocení minulé sezóny. Hned na začátek oznamuji, že postavy uvedené v tomto článku jsou smyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami je čistě náhodná.

Ingredience:

Vegetarián, který má slůně – Krejčiřík

Vedoucí, který vše zařídí – Vítek

Parodie na meteorologa – Šaur

Levák s nikdy nekončící chutí na pivo – Orság

Podle chuti dále:

„Ano, mám 205 cm a jsem vousatý muž“ – Novák

Expert přes šroubky, co má divné příjmení – Hochfelder

Vepřík, který je silně nervózní – Výmola

Postup:

Fakt, že náš tým konečně postoupil do kraje, znamenal několik věcí. Ta první byla fakt, že bychom možná mohli začít trénovat. Zcela nečekaně jsme to nesplnili, a tudíž jsme nastoupili do vyšší soutěže nepřipraveni. Do teď lituji vedoucího, který musel celou sezónu dirigovat partu pivních skautů.

K samotnému receptu:

Každý zápas si žádá trochu jiné ingredience, kupříkladu do Vidčí nemůžete poslat vousatého obra, který se do jejich herny ani nevejde. Vše musí být promyšlené. Celou sezónu byl základ sestavy jasný – Vítek, Šaur, Orság. Alias hodný, hodnější a ošklivý. Trio bylo doplňováno podle citu a dané formy okresními legendami z týmu „D“. Okresní trio je spíše podobno dlouhému, širokému a bystrozrakému.

První zápasy ukázaly, že to není už takový med jako v okrese, dokonce jsem se i zapotil. Nicméně jsme ukazovali, že parta nestolních tenistů dokáže hrát „pop“ v kraji. Po několika zápasech jsme si řekli, že vytáhneme naše eso z rukávu. Tím pomyslným esem byl pan vegetarián, který vyvolává strach v očích soupeřů, už jen když někdo vysloví jeho jméno. Zažil jsem už hodně věcí, chlapa, který pil dvojité borovičky, chlapa který si myslel, že vypije víc piv jako já, ale tohle ještě ne. Nastoupit v týmu s Krejčiříkem je jako když projede nůž máslem.

Zápasy ubíhaly a najednou jsme byli v půlce sezóny. O Vánocích si vedení týmu dokonce pohrávalo s myšlenkou postupu. Nakonec byla zvolena cesta jistoty, a tak jsme hráli, to co jsme chtěli. Na konci sezóny jsme se ocitli na příjemném pátém místě, které znamená, že na postup nemáme a taky nespadneme, tudíž do kraje patříme.

Několik perliček z celé sezóny si samozřejmě nemohu odpustit. Ve Vlčnově je například „anťák“ čistý potah, protože na otázku, jestli tam místní hráč má nějaký podvod, odpověděl, že ne, ačkoliv to pravda nebyla. Dále pak nezapomenutelná cesta do Vidčí, kde lišky dávají dobrou noc, herna je jako kůlnička na dříví a celý kraj si přeje jejich zkázu. A nemůžu si odpustit ani geniální navigaci ze strany Davida Šaura, kdy zákaz vjezdu není překážkou.

Rozloučím se slovy klasika Davida Krejčíříka: „Kraj, to není soutěž“.

Co vás bude kraj stát:

Benzín či naftu

Svačiny nebo zastávky na benzínce

Játra

Chuť žít při nedělním vstávání

Nervy

Erikovy pivní pohledy: Kdo je tady rozhodčí aneb jak být profesionální pískač

Stál jsem kdysi jako divák, když náš „nejlepší tým“ (jelikož celek „B“ vévodí) rozhodl o své budoucnosti a postoupil do ligové soutěže. Po vlně euforie a rádoby oslav se oddíl vzpamatoval a zjistil, že tohle už není žádný popík a bude potřeba určitých kroků, které musíme splnit. Na asi osmnácté položce povinností, které jsou potřeba, se blýská nutnost rozhodcovská, tedy naverbovat alespoň dva nuzáky s licencí, kteří vám to spočítají (a to doslova).

„Kdo si udělá tu licenci a bude pískat ligu?“ Tak nějak zněla otázka, kterou vyřkl někdo z přítomných aktérů Orelské schůzky. Reklama na ticho v přímém přenosu  se tenkrát měla zdokumentovat, Palo Habera by byl pyšný. Nakonec jsme své ruce s panem Pepim dobrovolně zvedli a rozhodli se odnést prsten do Mordoru. Víceméně než obdiv, bylo okolo slyšet jen synchronizované oddychnutí.

Čas plynul a my s Pepim ne a ne se pousmát, nicméně nastal čas si udělat licenci. Naštěstí pro nás se licence koná skrz internet, tudíž bylo vše lehčí. Tedy pokud si před tím nezajdete do Malenovického pivovaru, pak už včera není dnes a kočka není pes. Po třech hodinách úporného soustředění jsme získali víceméně nechtěnou rozhodcovskou licenci „C“, doufajíc, že je to nejhorší za námi. Jenže Horst Fuchs moc dobře ví, že to stále není vše.

První zápas byla na nás cítit větší nervozita, než na samotných hráčích. Přece jenom třetí liga už je trošku výš, než na co jsme zvyklí, nicméně vše proběhlo pod naší taktovkou na jedničku. Sedět za stolečkem je celkem sranda, ale když už to děláte půlku sezóny, tak začnete doufat například v rychlou prohru našeho týmu či kontumaci, jen abyste byli brzo doma nebo na pivu. Sám si občas říkám, že nevím, komu otáčím body, jen aby to bylo rychlé. A tak to jde někdy i přes tři hodiny, kdy váš jediný pořádný pohyb je podání rukou oběma hráčům. Na konci zápasu sedíte celí tumpachoví a ještě v hospodě dáte servírce bod za to pivo.

Tímto článkem bych chtěl určitě funkci rozhodčího u stolku doporučit všem těm, kteří se raději vzdají jak sobotních večerů, tak nedělních rán, kdy by mohli milovat své ženy či hrát na housle.

Hezký den přeje Erik

Erikovy pivní pohledy – legendy okresních soutěží

Dlouho jsem přemýšlel, o čem psát další díl této rádobyvtipné sekce. Nakonec jsem dostal tip psát o legendách okresních soutěží. Sám jsem si za ty roky prošel celým tímto pralesem, takže víceméně znám drtivou většinu hráčů. Tak tedy začneme jízdu naším okresem.

Začneme ve vesnici, kde opravdu ví, co je to zima. Někteří už tuší, že jsme ve Štítné nad Vláří a že mám na mysli první legendu jménem Petr Trčka. Jeho hra by se dala charakterizovat jako velmi nepříjemná, kde i ti nejslušnější občas vypustí salvu nadávek na jeho neobvyklý potah. Víceméně by si mohl založit kurz: Podávání z ruky aneb jak využít „obouchaný“ potah. Nicméně jeho hra je velmi účinná a dokáže potrápit i daleko lepší hráče.

Další zastávka je Slavičín, kde si vybírám Ivana Floreše. Pro ty z vás, kteří jej neznáte – je známý především svými sexy zlatými náušnicemi ve tvaru křížku, které by módní policie zcela jistě zkritizovala. Každopádně je pro něj typické především předčasné ukončení setu či dokonce zápasu. Je to asi takhle, vedete 5:0 a najednou máte set, protože pan Floreš odchází znechuceně na druhou stranu, protože pochopil, že jste lepší. Takže teoreticky můžete za dvě minuty končit zápas. Tahle taktika mě zaujala, ovšem sám Ivan je velmi zkušený a bodů má ve své soutěži požehnaně.

Ze Slavičína skočíme do městečka koňských dostihů jménem Slušovice. Tady tomu velí dědeček hříbeček, který je známý jako Bohumil Březík. Postarší chlapík s neobvyklým tvarem rakety běhá za stolem víc než já s Pepim dohromady. Nepříjemná obrana, která nikdy nepoleví, bývá často doprovázena vtipnými průpovídkami typu: „Hýbej se kloučku, tohle nejsou šachy“. Věřte mi, bobíka není radno podceňovat. Umí pobavit, ale také porazit.

Na skok se podíváme i na dvě legendy našeho týmu. Jako prvního vybírám Oldřicha Novotného. Jako rádce při zápase je opravdu skvělý, když prohráváte, tak řekne: „Dej mu čop“. A sám se tímto heslem drží už nespočet sezón, které odehrál. Milovník ostrých jídel, pěkných servírek a dobrého piva si moji nálepku legendy zcela jistě zaslouží.

Jako druhého si vybírám hráče, jenž teď sice loupí body v kraji, nicméně okresu si užil dost a dost. Samozřejmě mám na mysli Davida Šaura. Asi jeden z nejspecifičtějších stylů hry v celém okrese. Boří zákony fyziky a občas se bojím, že má Šauřík snad zlomenou ruku. Svým stylem a zapáleností do hry dokáže porazit každého, i když mu často přeje štěstí jak v síťkách tak hranách stolu. Na počasí se jej ale raději neptejte.

Trolejbusem na sobotu ráno se člověk sveze do Otrokovic, kde je mnoho adeptů na titul legendy. Jedna z nich je Miroslav Plišťák. Další ze série postarších pánů, kteří ťukají okres. Známý je především svou touhou po bodech a úspešnosti. Jsou to takové soukromé závody, mezi ním a jeho kumpány z oddílu, kdy i úmyslná nepřítomnost na zápase je starou dobrou klasikou. Na jednu věc si člověk musí dát pozor, tenhle týpek má v tašce tak deset různých raket a na každé podvod. Podle mě točí kolem štěstí od Mountfieldu, aby si vybral.

Za Otrokovicemi leží Napajedla, městečko, o kterém vůdce týmu „A“ tvrdí, že je hezké, tak mu to nebudeme kazit. Tady je zcela na místě Pavel Ratiborský. Hráč, který nemá potřebu trénovat, protože na okres jeho účelová hra zcela jistě stačí. Není ničím specifický, jen už okres hraje léta a dokonce vedl tabulku úspěšnosti v nejvyšší okresní soutěži. Ne nadarmo jsem připomenul vůdce týmu „A“, pana Krejčiříka. Ten sám s Napajedelskou legendou hrál v týmu a dokonce byl jeho parťák ve čtyřhře. Sám na ně mám zajímavou vzpomínku, kdy jsem při svém prvním „záskoku“ do nejvyššího okresu jel do Napajedel a nastoupil proti této neporazitelné dvojici. Opravdu na tuto zrůdnost nemůžu zapomenout a stále mě budí ze spaní. Jen jsem sbíral míčky..

V okrese je spousta dalších legend či hráčů, na které nikdy nezapomenete. Ukončím tento článek pár příklady jako třeba: Mysločovický Dovrtěl, který stále nezjistil, co je to sprcha. Jeden z Burešů z Rokytnice, jehož backhandové podání s otočkou nemělo chybu a určitě bych mu ve Star dance dal plný počet. Kšiltovka Jestříbka z Napajedel, kterou si nasadil jen proti lepším soupeřům. A nakonec životní neštěstí Pepy Řepy z Bylnice, když dá míň jak tři body.

To je pro dnešek vše, pěkný den přeje Erik.

Erikovy pivní pohledy: přezdívky hráčů Orla

Hraju na Orlu už nějaký ten pátek, po nabídce od maestra Závady, jenž navrhl mé povýšení na glosátora celku Orel Zlín, jsem si řekl, že to kopání do zadní části mého těla bych mohl povýšit alespoň na tuto bohulibou činnost. Již na začátku se omlouvám za zbytkové množství alkoholu v mém těle, což platí samozřejmě i pro články následující. Tak tedy, bavte se, dělejte!

První část se bude týkat přezdívek v našem oddílu, i z důvodu, že většinu  mám na kontě já osobně, tudíž je mohu pro neznalé osazenstvo objasnit. Samotné přezdívky vznikaly většinou v místech, kde chmelový nápoj bývá podáván ve vychlazených sklenkách, tudíž pro hloubavé čtenáře upozorňuji, že stejně jako v kriminálních seriálech vysílaných komerčními televizemi, nemusí mít souvislost s konkrétními osobami.

Rozhodl jsem se nevypisovat taxativní výčet osob, kterým jsem dal přezdívku. Nicméně to pojmu jako určitý příběh. Mé čtvrteční odpoledne bývají vcelku podobné, po třetím vrácení se domů pro věci, jež na trénink nepotřebuji – pálka či boty, se kutálím z kopce přímo na hnízdo našeho oddílu. Po vystoupení z trolejbusu potkám pana komandanta, který si svých šest set metrů od domu zkrátil autobusem. Komandant je přezdívka, která vznikla, jak jinak, z mé hlavy, a to při soustřední, kdy nám David, zvaný také jako Krejčiřík, dával na  trénincích „zabrat“ a vcelku si to užíval. Tak mi přišlo na mysl slovo „komandovat“, takže od té doby se mu jinak na Orlu neřekne. Po vyšlapání nekonečných dvou pater, kdy moje plíce rezignují, potkám pana Pepiho, jehož přezdívky jsou nekonečným tématem a výtvorem mé mysli, ku přikladu, proč asi mu říkám žirafa?

Nekonečné převlékání z důvodu nestavění stolů skrz mou lenost, přijde do šatny Darebák. Starší z bratrů Klímků si vysloužil tuto přezdívku asi před rokem, kdy při posezení u piva všechny nazýval darebáky, přitom se ukázalo, že největší darebák je on sám. V parodii na trénink pokračuji dále a jdu si pinknout s Juniorem. Pro ty nezasvěcené se jedná o pana Tomáše Doležela mladšího, to mladší mě celou dobu nutilo vymyslet něco speciálního, nicméně jsem se spokojil s Juniorem. Po jeho pubertě vyplodím něco lepšího. Po pětisetovém zápasu a marné cestě pro ručník, jenž zůstal spokojeně doma, omrknu ostřílené duo Salaš – Panáček. Geriatrická exhibice, jež ukazuje, že pinec je i pro starší pány. Tihle dva si mé přezdívky nezískali svou činností, spíše jsem si hrál se slovy a písmeny a vznikla tahle paráda. Občas sám nevím, jak se vlastně jmenují.

Pokračujeme v krasojízdě a je čas 18:50, kdy přichází sám Der materiál specialist/pán bouřek/Karla Mráčková. Samozřejmě, že se jedná o pana Šaura, který  si svou první přezdívku získal svou oblibou na tento typ potahů. Slyšet jeho nadšení, když se dozví, že protihráč má nalepenou „travku“ či jiný paskvil, je k nezaplacení. Potom už i předpovědi počasí, které nám naše rosnička dává, vychází i ze třiceti procent! Po salvě nadávek a množství „prasátek“ s tímhle borcem si naštvaně odcházím sednout. Po chvilce pozdravím Tetku, která zanechala venčení psíka a došla učopvat všechny ostatní. Proč Tetka? Jednoduše mi to přišlo na mysl, když jsem ji viděl hrát a pak si stěžovat, že ji všechno bolí. Není v tom nic osobního, všem doporučuju si ji vzít na zápas – ona má jídlo a má ho dost!

Ke konci tréninku se dívám na zadních stolech na Vepříka.  Tenhle kořeň vážně umí, mám ho rád. Přezdívka vznikla skrz jeho váhu, a není to zas taková urážka, Paprik (pardon, další přezdívka) to bere s nadhledem a baví se tím sám. Tohle cením.

Konec tréninku znamená konec článku, abych to shrnul, tak jsem klasicky trénoval asi dvacet minut čistého času, ale co, na kraj to stačí, takže se svými opilci z Béčka můžeme jet popíczech.

Hezký čtvrtek a dobrý čop, přeje Erik.

Facka, která může pomoci

Kdo navštívil sobotní utkání divize mezi KST Zlín a Orlem Zlín, asi se musel štípnout, aby se ujistil, jestli už se stačil probudit z pomateného snu, nebo v bdělém stavu vidí reálný obraz dvou rozdílně rozpoložených mužstev. Domácí mladíci plní odhodlání a elánu doslova vypráskali hosty, kteří podle papírových předpokladů měli sehrát minimálně vyrovnanou partii.

A ti tak museli skousnout potupnou porážku 0:10. Pokud chcete alibi, tady je máte: zvláštní odskoky od stolů, na které jsou zvyklí snad jen na Podvesné, nespočet trefených pásek z raket zlínských Orlů, smolné koncovky setů. Ani jeden ze zmíněných faktorů ovšem nemůže přebít pachuť výkonu, jímž se prezentovala poražená skvadra. A už vůbec nemůže být polehčující okolností.

Co se přihodilo mužstvu, které vždy dbalo na to, aby šlo příkladem a bylo pýchou stolního tenisu na Orlu? Příčiny nehledejme v sobotním utkání, sahají totiž do letošního léta a možná ještě dále. A jsou také vyústěním dlouhodobé situace. V loňské sezoně hladový nováček deptal soupeře vyrovnanými výkony a neutuchající vůlí vítězit, což vyústilo v krásné 4. místo, jen s dvoubodovou ztrátou na bronzovou příčku.

A tak místo toho, aby se aktéři snažili pokračovat v nastaveném trendu a progresu, naprosto naivně a lehkomyslně odflákli letní přípravu. Vždyť ono to půjde samo, že ano? Omyl, nepůjde. Jakkoliv může být stolní tenis v mnoha případech krutý, v tomhle je naprosto spravedlivý. Zanedbané tréninkové jednotky se zákonitě projevit musí. A facka přišla právě v sobotním večeru. A přišla právě včas!

Dáme-li si dohromady několik věcí, vyjde nám jednoduchá skládačka. Čtvrteční trénink, který měl původně sloužit pouze pro áčko a pár mládežníků, poslední dobou připomíná spíše slátaninu různých výkonnostních skupin, bez jakékoliv organizace. Kdy se naposledy hrály kombinace? Kde jsou ty časy, když byly stoly do posledního obsazeny krajskými hráči?

Pokud se ještě jednou vrátíme k sobotnímu propadáku, je tu ovšem ještě druhá strana mince. Tradiční trojice Polák, Závada, Krejčiřík hraje všechna utkání. Bez výjimky. Jenže na pozici 4. hráče není žádná stálice, pomineme-li Pavla Vítka. Pokud nenastoupí on, točí se na jeho pozici hráči, kteří mají povinnosti v okresech (díky jim za ochotu!). Zdeněk Klímek, který jinak bez debat patří do základu, téměř půl roku nehrál. A tím výčet hráčů divizních kvalit končí. Pak se nelze divit, že výše zmíněná přetížená trojice působí jako zmoklé slepice bez náznaku vzdoru, jako tomu bylo v sobotu.

O víkendu proběhlo mezi hráči (trošku s nadsázkou) mytí hlav a třeba projev v Dolním Němčí už byl obecně lepší. Nicméně změny na sebe nesmí nechat dlouho čekat. V této chvíli je předjednáno pár jmen z jiných oddílů, která by mohla pravidelně navštěvovat čtvrteční tréninky a přinést oživení. To znamená, že modré stoly budou sloužit JEN a POUZE pro „A“ mužstvo a jejich tréninkové parťáky. Ostatně taková byla původní vize.

Je přece v zájmu všech, aby Orel zastavil klesající trend a vrátil se zpátky tam, kde má být. Možná si řeknete, že jsem blázen a snílek, který chce nemožné. Ne, to opravdu nejsem. V klubu většina věcí funguje naprosto perfektně a mým cílem není po jednom zpackaném utkání totálně překopat celou strategii a zhatit tak mnohaletou práci několika lidí. Chtěl bych jenom odbočit mimo zajeté koleje a oživit některé utuchající stereotypy. A také třeba rozproudit diskuzi. Sobotní facka budiž prvním impulsem.