„Budeš hrát s náma, Juniore?“ řekl jsem a myslel to jako oznamovací větu. „Tak jo, ale doufám, že ten kraj bude za něco stát,“ odpověděl Tomáš Doležel. Tento příběh pojednává o tom, jak je důležité mít v postupové sezóně někoho, kdo neztratí ani bod v krajské soutěži, a taky o tom, jak banda neschopných okresních hráčů postupuje z kraje o soutěž výš.
Pamatuju doby, kdy jsem dle slov mé oblíbené kapely měl dlouhé vlasy, názory a sny. Lidi o mně říkali, že bych mohl hrát daleko výš, nicméně já mám rád vychlazený Radegast, oldies hudbu a spánek. Před pár měsíci se ovšem po několikátém pivu v hospodě u Poutníka v Brně zrodila myšlenka postupu do krajské soutěže číslo jedna a já se jí nebránil. Celou věc jsem přednesl svým bratrům ve zbroji z týmu Orla B a nikomu nezbylo nic než jen souhlasit, neboť jsem naznačil, že v případě neúspěchu to bude má poslední sezóna.
Jak ovšem bývá zcela běžné v situaci, kdy nejste schopen narazit bečku a při postupu do vyšších soutěží: potřebujete někoho zkušeného, koho můžete oslovit a kdo vám pomůže. Jelikož již před začátkem sezóny mi bylo ze strany Komiho (rozuměj nejmenovaný David K.) řečeno, že nám teda pomůže, ale jen zcela sporadicky, musel jsem oslovit pana Juniora (prý se jmenuje Tomáš Doležel, ale vážně nevím). Počáteční vábící pohovor s ním jsem přednesl již v prologu tohoto článku a vydali jsme se na strastiplnou cestu krajem s nezkrotnou touhou po postupu a elo bodech.
Většina tohoto článku je vlastně o Juniorovi, naší lásce k pinecu a pivu. Ty ostatní dvě věci není třeba nijak specifikovat, nicméně situaci kolem Juniora ano. Já osobně mám problém s tím někoho vůbec trochu respektovat, nicméně jeho jsem si zamiloval. Je třeba o něm říct hned několik věcí, které jej specifikují. Zaprvé je absolutně bez emocí, což ničí spoustu soupeřů nejen v kraji, ale také v divizi. Jakožto právník musím toto tvrzení samozřejmě potvrdit i důkazem, a tím je náš první výjezd v sezóně do malebného městečka jménem Slušovice, kde se jistý člověk stejného příjmení jako já (pro čtenáře a všechny ostatní: nejsme rodina!) pokoušel vrátit zpět do hry a ošidit svým stylem zase nějakého mladého kluka. Upřímně jsem si tenkrát říkal, že nám to pokazí už třetí zápas sezóny, nicméně Junior zasáhl hned v prvním zápase a bez ztráty setu odklidil tento problém zpět do pingpongového důchodu, slyšejíc u posledního míčku pouze slovo, které připodobňuje mužský pohlavní orgán.
Další věc, kterou Juniora specifikuje, je fakt, že má obrovské nohy. Já je tedy připodobňuji ke dvěma sekvojím, které se tyčí za stolem a někde v jejich korunách se nachází raketa a také to, co by samotný Junior nazval: nejlepší čop v republice! Je ovšem s podivem, že i skrz obrovské nohy předvádí za stolem jeden z nejlepších pohybů v celém kraji, neboť jeho výměny jsou záměrně zcela exhibiční, čímž samozřejmě přivádí spoustu soupeřů k šílenství. Poslední věcí, která Juniora charakterizuje, je skutečnost, že ironie je jeho nejlepším kamarádem. Touto charakteristickou vlastností vyhrává spoustu zápasů, neboť když už se k něčemu vyjádří, tak je to zcela ironické a soupeře to absolutně vytočí nebo to prostě nechápou. První zápas jsme hráli doma s Otrokovicemi, kdy jsem tušil, že to nebude jen tak jednoduché, jelikož jsou to mladí a pohybliví kluci, což je absolutně proti naší týmové víře. Říkal jsem si, že Junior přijde, vše vyhraje bez ztráty setu a bude hotovo. Juniorův první zápas v kraji ovšem proběhl tak, že od rozhodčího ze stolu č. 2 slyším pouze: osm hosté! V té chvíli jsem věděl, že je tu problém, bylo totiž slyšet pouze to, jak Junior do toho ticha říká: „Prohraju“. Do teď si říkám, že tahle hláška vlastně soupeře uchlácholila a Junior mohl s klidem vyhrát další tři sety.
Tolik bylo k popisu našeho nejlepšího hráče, důležité je také ovšem sdělit, jak se vlastně mohla banda opilců doklopýtat až k postupu do kraje I. Říká se, že základem je chemie týmu a také trénink. K tomu druhému mohu říct pouze to, že já si zahraju, když mě to zrovna baví, moje drahá přítelkyně si chce jít zahrát a taky občas, když mám čas. Zbytek týmu ovšem trénoval relativně poctivě, ačkoliv každé úterky a čtvrtky mi skrz online cestu pouze chodily zprávy, že jsou opět na pivu a měl bych tedy z Brna dojet za nimi. Chemii týmu jsme utužovali skoro každý víkend, kdy jsme platili nesmyslné částky za naše pivní a zelené výkony. Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně nechápu, jak jsme mohli skončit na první příčce dané soutěže, nicméně jsou věci, které se holt stávají. Problémem našeho týmu byla jeho nestálost ve výsledcích. Tento problém jsme se samozřejmě snažili vyřešit, každopádně nebyl zápas, kdy bychom se výsledkově sešli všichni stejně. I tak jsme to nakonec úspěšně zvládli a příští sezónu zavítáme poprvé do vyšší krajské soutěže, která je pro většinu týmu velkou neznámou. Stejně vlastně na konci tohoto příběhu musím říct, že letní příprava bude probíhat zejména na zahrádkách či letních festivalech, což bude mít bezpochyby za následek skvělé výkony v příští sezóně.
Chci nakonec sám za sebe poděkovat všem, kteří v této sezóně účinkovali a podporovali nás. Nechci dělat taxativní výčet, nicméně snad aspoň demonstrativně: Pepiho mamce za cateringové služby napříč sezónou. Starému Romanovi za to, že je nejvěrnější fanoušek. Našim přítelkyním za míru pochopení. Pivovaru Radegast za sobotní večery a nedělní rána. Mackovi za to, že Čertíka provedl krajskou soutěží. Alkoholtesterům za to, že při výjezdech ukazovaly 0,00 ‰. A hlavně všem, kteří věřili, že se sebranka nestolních tenistů dostane zase o soutěž výš.
V postupové sezóně účinkovali:
Junior Magor – Tomáš D.
Herr Komandant – Nejmenovaný David K.
Chodící dement a hraboš – Josef N.
Kluk se šroubkama – Tomáš H.
Ožralá krysa – Erik O.
Čertík – Ondra V.
Iveta – hrající samu sebe
Pan nemeteorolog – David Š.
